Střípky z muzea

 Západočeské konzumní družstvo v Plzni:

Západočeské konzumní družstvo v Plzni vzniklo na podzim roku 1918 sloučením několika konzumních a výrobních spolků, mezi něž patřily Konsumní a úsporný spolek centralistů Plzeň, Všeobecný konsumní spolek v Božkově, Konzumní spolek Vpřed v Kaznějově, Konsumní spolek svornost v Nýřanech a zapsané dělnické společenstvo Volnost k zaopatřování potravin a příbytků v Čechách v Tlučné. Sídlo ústředí družstva je od roku 1919 v získané nemovitosti Konzumního spolku pro zřízence Škodových závodů, které se sloučilo se ZKD v dubnu téhož roku. Slučování pokračovalo a během třiceti let byla působnost družstva vymezena pro oblast, jejímiž středisky vedle Plzně byly Manětín a Plasy k severu, Radnice, Rokycany, Zbiroh a Mirošov k východu, Nýřany směrem k západu a Staňkov, Domažlice, Přeštice, Klatovy, Kdyně, Sušice, Plánice, Blovice a Horažďovice směrem k jihu. Stalo se silnou družstevní organizací v Čechách se širokým spektrem činnosti. Kromě prodejen vlastnilo zásobovací sklady i mnohé moderní a výkonné výroby jako pekárny, mlékárnu, dílny, krouhárny zelí i stáčírnu piva. Při ZKD vzniklo v roce 1925 i Západočeské truhlářské družstvo v Plzni, které vyrábělo především velice žádaný nábytek a v roce 1924 bylo založeno z výrobního oddělení ZKD samostatné Západočeské řeznicko-uzenářské družstvo v Plzni, známé mnoha generacím na Plzeňsku pod značkou ZŘUD. ZKD podnikalo dokonce i v zemědělství, když vlastnilo dva velkostatky (Žákavá, Chlumčany) a statek v Plzni.
Během druhé světové války rozvoj družstva stagnoval. Zpočátku došlo vlivem okleštění republiky ke snížení stavu prodejen cca o 40, poté na základě státních výnosů byla do družstva začleňována družstva menší. Na konci války došlo při bombardování k těžkým škodám na majetku družstva. Plány na jeho obnovu však nemohly být realizovány, neboť stát učinil násilné zásahy do demokratických principů a majetku družstva. Nejprve muselo družstvo převzít zkonfiskované a posléze v roce 1948 i malé znárodněné prodejny, restaurace a potravinářské výroby. Začleněny do něj byl opět i ZŘUD, ZTD a také např. Železniční konzumní družstvo v Plzni. Družstvo se tak stalo obrovským, těžko zvladatelným kolosem. Od roku 1950 docházelo k zeštíhlování ZKD a v souladu s tehdejším územním členěním ke vzniku menších družstev Jednota, nazývaných také Selpa, která se v následujícím období opět slučovala ve větší celky – okresní Jednoty. Družstvům byla přisouzena úloha zásobování venkova a to převážně menších obcí. Koncem  roku 1952 musely být státnímu sektoru předány prosperující městské prodejny i potravinářská výroba. Do majetku družstev byly začleněny menší soukromé prodejny a restaurace. Západočeské konzumní družstvo v Plzni ztratilo skoro celou svou základnu a od druhého pololetí roku 1953 vstoupilo do likvidace, která byla ukončena v roce 1956. Tím de facto došlo k zániku tohoto nejen hospodářsky, ale i sociálně významného subjektu.
Dne 30. 9. 1956 ustavující Valná hromada schválila vznik družstva Jednota, okresní lidové spotřební družstvo v Plzni, které bylo zapsáno do Obchodního rejstříku 17. října 1956. Od tohoto data je zachována právní kontinuita družstva, přestože v následujících letech docházelo ještě k různým organizačním změnám, změnám názvu či transformaci družstva v roce 1992. Toto družstvo se stalo právním nástupcem ZKD v Plzni.

Velkonákupní společnost družstev:

Historie Velkonákupní společnosti družstev se začala psát v roce 1908, kdy byla ustavena veřejná obchodní společnost pod názvem "Dělnická nákupní a výrobní společnost Jaroš a spol". Již o rok později byla provedena reorganizace na společnost s ručením omezeným a v roce 1912 byl změněn název na Velkonákupní společnost konsumních družstev v Praze - zkratka VDP. Tento název byl v roce 1928 upraven na Velkonákupní společnost družstev, přičemž zkratka VDP, zůstala v platnosti.

Členskou základnu VDP tvořila zpočátku pouze spotřební družstva, později se jejími členy stala i družstva výrobní, stavební, spořitelní a další. Činnost VDP byla od jejího vzniku zaměřena na nákup, prodej, zprostředkování prodeje a výrobu. Jedním z prvních produktů, se kterými společnost obchodovala byly zápalky a není jistě bez zajímavosti, že autorem malované etikety těchto zápalek byl známý český malíř Mikoláš Aleš. Ze skromných počátků vyrostl do začátku 20.let 20.století úspěšně prosperující podnik, toho druhu největší v celé tehdejší Československé republice, který postupně vybudoval rozsáhlou síť výrobních podniků a továren.

Následně byl vedením VDP zakoupen pozemek v Praze na Těšnově, kde v období – od března roku 1927 do prosince roku následujícího byla vybudována nová administrativní budova tzv. palác VDP. Vedle ústřední správy se v budově dále nacházela výrobna prádla, sklady textilního oddělení a domácích potřeb, vzorkové sklady a několik bytů pro zaměstnance. (Tento neoklasicistní objekt, postavený podle plánů architekta Adolfa Foehra, je nyní součástí památkové rezervace hlavního města Prahy. V současné době zde sídlí Družstevní Asociace ČR a má zde svůj prostor také Muzeum družstevnictví).

Ve 30.letech 20.století patřily k největším výrobním podnikům VDP např. továrna na výrobu uzenin v Praze 10, továrna na šití konfekce v Praze 2, továrna a ústřední skladiště v Praze 8 (tento komplex patřil k nejmoderněji vybaveným objektům ve střední Evropě), dále např. mlýn a pekárna v Kladně, mlýn v Kyjově, velká továrna na zpracování tuků a výrobu kosmetiky v Nelahozevsi, továrna na výrobu nití v Šumperku, skladiště v Děčíně a další skladiště na Slovensku v Žilině a Zvolenu a desítky menších zpracovatelských podniků rozmístěných strategicky po celém území republiky. U velkých objektů byly přípojky na železnici. Zboží, které bylo vyráběno v zařízeních VDP bylo „dobré zboží za přiměřenou cenu“. Značka VDP byla známá nejen v naší republice, ale i v zahraničí.

Velkonákupní společnost družstev přežila období Protektorátu a 2.světové války, ale nepřežila únor 1948. Po 40 letech úspěšné činnosti byla v roce 1948 násilně zlikvidována nařízeným splynutím se státním Velkodistribučním podnikem (zkratka VDP!), který byl založen na základě zákona č.279 z 2.12.1948 a začal existovat od 1.1.1949.

  Družstevní závody:

Družstevní závody v Dražicích (Benátky nad Jizerou) pomocí rozšiřování výrobní báze, ať už formou pronájmu či nákupu vodních elektráren, popř. jejich budováním ve vlastní režii, dokázaly podstatně zvýšit produkci energie a následně i rozšířit rozvodnou síť, a to nejen na Mladoboleslavsku, ale také v sousedních oblastech.
Družstevní závody Dražice nad Jizerou (nyní městská část Benátek nad Jizerou) jsou dnes největším výrobcem ohřívačů vody v České republice. Družstevní kořeny firmy ale sahají až do konce 19. století. Ve třicátých letech patřilo družstvo k největším v republice, vlastnilo řadu podniků včetně osmi elektráren, zásobujících elektřinou 29 měst a 460 obcí, s obratem přesahujícím dnešních 30 miliard korun.
Začátky byly velmi skromné. V roce 1876 koupil  Josef Kysela na Jizeře u obce Dražice mlýn, který roku 1891 rekonstruoval a rozšířil o pekárnu. Místo vodních kol nechal namontovat dvě Girardovy turbiny. Jedna poháněla mlýn a druhá dynamo. Montáž, stejně jako instalaci svítidel a elektrického vedení provedla firma Františka Křižíka.  
Vdova po Josefu Kyselovi prodala v roce 1899 mlýn, pekárnu a přilehlé pozemky za 160.000 zlatých hospodářskému družstvu „OBILNÍ SKLADIŠTĚ, UMĚLECKÝ VÁLCOVÝ MLÝN A PEKÁRNA V DRAŽICÍCH NAD JIZEROU, spol. s r.o.“ , které tak čelilo spekulantům s obilím. Představenstvo družstva na mimořádné valné hromadě konané v březnu 1910 rozhodlo o stavbě hydroelektrárny a změně názvu na: „OBILNÍ SKLADIŠTĚ, UMĚLECKÉ VÁLCOVÉ MLÝNY, PEKÁRNA a ELEKTRÁRNA v DRAŽICÍCH, spol.s r.o.“ Již v srpnu 1910 byla elektrárna dokončena a  postupně byly budovány rozvodné sítě, transformátory a instalace v jednotlivých obcích. V květnu 1912  udělilo pražské místodržitelství „Koncesi k provozování družstevní elektrárny v Dražicích za účelem výroby a prodeje elektrického proudu pomocí sítě.”
Jak zájem o elektrifikaci rostl, koupilo družstvo dva pomocné naftové agregáty a od roku 1922 investovalo do  nových vlastních parních elektráren (ve Vinci, Nových Benátkách, Rožatově, Haškově, Bakově) a další si pronajalo (v Káčově, Krnsku a Brandýse nad Labem). V roce 1917 je na dražickou elektrárnu napojeno 69 obcí s 8.111 spotřebiteli a v roce 1927 to bylo již  přes 19.000 spotřebitelů. Ve druhé polovině dvacátých let zaměstnává družstvo 220 pracovníků a vlastní 8 vodních elektráren na řece Jizeře, parní elektrárnu a rozvodnou síť, na kterou je napojeno 383 obcí s 24 080 uživateli. Obrat za rok 1930 činil úctyhodných  tři čtvrtiny miliardy prvorepublikových korun (dnešních cca 30 miliardKč). V době svého největšího rozmachu zásobovalo družstvo elektřinou 29 měst a 460 vesnic.
Družstvo vlastnilo  také skladiště obilí, tři velké mlýny a další výrobní a zpracovatelské podniky,  jako pekárnu, moštárnu, kovárnu, cihelnu v Lysé nad Labem, továrnu Ozon ve Vinci vyrábějící kyslík pro průmyslové účely, továrnu  Elektroprůmysl na výrobu stožárů el. vedení, opravnu hospodářských strojů, prodejní a zásobovací družstvo Domovina a vodárnu v Nových Benátkách. Pro své členy zřídilo rovněž spořitelní a záložní spolek (kampeličku). Družstvo se podílelo také na rozvoji obce, pomáhalo s opravou kostela a vybudovalo Výzkumný ústav pro užití elektřiny v zemědělství.
Po roce 1989 se družstvo rozdělilo na samostatné obchodní firmy. V roce 2006 koupila Družstevní závody Dražice švédská společnost NIBE Industrier AB.



  Antonín Švehla a Ústřední jednota hospodářských družstev:

Ústřední jednota hospodářských družstev, se sídlem v Hybernské ulici čp. 20 v Praze, založená v roce 1896 jako Ústřední jednota hospodářských společenstev, byla největší družstevní centrálou v Předlitavsku, vhodně doplňovala úvěrní soustavu monarchie kontrolou lidového peněžnictví a podstatně ovlivnila hospodářský život venkovských a částečně i městských obcí. Svým zaměřením na zemědělskou produkci, resp. na její zpracování a odbyt na trhu se stala jakousi pomyslnou hospodářskou základnou pro venkov. Její význam za první světové války ještě vzrostl v souvislosti se zabezpečením týlu monarchie, především pak Předlitavska.
ÚJHD vznikla z podnětu některých staročeských politiků (např. Karla Sladkovského), ale i zakladatele agrárního hnutí Alfonse Šťastného z Padařova (1831 - 1913) a jeho následovníka Antonína Švehly.
Antonín Švehla (zemřel 1933), od roku 1902 místopředseda Sdružení českých zemědělců a zakladatel časopisu Venkov (1906), byl v letech 1908-16 poslancem zemského sněmu a od roku 1909 stál v čele výkonného výboru České strany agrární. Náležel mezi stoupence historického práva českých zemí a Masaryk se před svým odchodem do zahraničí za 1. světové války účastnil právě u Švehly schůzek českých poslanců zemských i říšských. Švehla za války patřil vedle Karla Kramáře a Přemysla Šámala k vedoucím činitelům domácího protirakouského odboje. Podílel se na existenci Českého svazu, od roku 1917 byl v popředí Maffie a od vzniku Národního výboru v červenci 1918 stál v jeho čele. Po odjezdu Kramářovy delegace na ženevskou schůzku s Edvardem Benešem byl spoluorganizátorem státního převratu 28. října. Když toho dne došla do Prahy zpráva o Andrássyho nótě, "muži 28. října" - vedle Švehly a Soukupa ještě Alois Rašín, Jiří Stříbrný a odpoledne dorazivší Vavro Šrobár - jednali rychle a pohotově. Ještě téhož dne předsednictvo Národního výboru rozhodlo o převzetí státní moci i veřejné správy.
Po vzniku Československa byl ministrem v několika vládách. V letech 1918-20 jako ministr vnitra měl značný podíl na vypracování československé ústavy z 29. února 1920. Po dvouletém působení na ministerstvu z úřadu odcházel jako zkušený politik se znalostí správních problémů. Pozemkovou reformu, kterou spoluprosazoval, správně považoval - vedle významu národohospodářského a sociálního - za příležitost agrární strany k posílení jejích pozic. Na prvním poválečném sjezdu strany v roce 1919 byl zvolen znovu do jejího čela. Tehdy strana na jeho podnět přijala i nový název: Republikánská strana československého venkova. Nově přijatý program vyjadřoval i Švehlův názor, že venkov musí stát v prvních řadách v práci pro republiku a demokracii.
V roce 1922 stanul v čele vlády a usiloval o prosperitu i upevnění demokratického právního řádu. To už bylo po překonání politických otřesů spojených s vlivem bolševické revoluce v Rusku. Tento pokus o destabilizaci vedl k ustavení tzv. Pětky. Byla to politická dílna, v níž se scházeli a probojovávali dohodu o důležitých otázkách politických i správy státu představitelé pěti nejsilnějších státotvorných a demokratických stran: vedle Švehly Alois Rašín za národní demokracii, Rudolf Bechyně za sociální demokracii, Jiří Stříbrný za národní socialisty a Jan Šrámek za lidovce.
V letech 1922-29 (s výjimkou krátkého období úřednické vlády 1926) byl Švehla ministerským předsedou. Ve třetí Švehlově vládě se podařilo něco výjimečného - tři německé strany vyslaly své zástupce do vlády a počátkem roku 1927 do ní vstoupili i dva představitelé Slovenské ľudové strany; ovšem po aféře s V. Tukou přešla Hlinkova strana znovu do opozice. Švehla se také celou vahou své osobnosti zasadil o nelehké znovuzvolení T. G. Masaryka v roce 1927.
Během druhé republiky (1938 - 1939) Národní souručenství společně s Ladislavem Feierabendem iniciovalo sloučení českých družstevních svazů do centrály zemědělských družstev. a sice do Ústřední jednoty hospodářských družstev v Čechách a na Moravě do Moravské jednoty záložen, raiffeisenek a družstev se sídlem na Náměstí Svobody čp. 17 v Brně (BRNOSVAZ, ústřední svaz českých hospodářských družstev v Brně, Ústřední jednota českých hospodářských družstev úvěrních v Brně). Obchodním ústředím se v Čechách stala Kooperativa, nákupní jednota hospodářských družstev se sídlem v Dlážděné ulici čp. 2 v Praze a na Moravě „MORAGRO, obchodní ústředí hospodářských družstev“ se sídlem na Náměstí Svobody čp. 17 v Brně (sloučením Moragra a Jednoty hospodářských družstev v Brně). Centrokooperativu zůstala funkce revizního orgánu.



   Věstník Ústřední Jednoty českých hospodářských společenstev úvěrních v Brně a spořitelních a záloženských spolků dle vzoru Raiffeisenova, 1921


Roku 1897 byla založena Ústřední jednota českých hospodářských společenstev úvěrních v Brně, jež slučovala české spořitelní a záloženské spolky. Spořitelní a úvěrní družstva (též družstevní záložny) patří spolu s bankami mezi úvěrové instituce. Úvěrní družstevnictví je na území Čech (popřípadě Československa) nejstarší formou družstevního podnikání s bohatou historií. Spořitelní a úvěrová družstva se členila na družstva městská (občanské záložny) a družstva venkovská (kampeličky a raiffeisenky). Činnost spořitelních a úvěrních družstev se prolínala s družstvy neúvěrními a svým organizačním propojením napomáhala dalším družstevním sektorům. Spořitelní a úvěrní družstvo se primárně zabývá přijímáním vkladů, poskytováním úvěrů a další finančními službami. Tyto služby jsou poskytovány členům družstva, kteří družstevní záložnu společně vlastní a řídí. Celosvětové sdružení družstevních záložen World Council of Credit Unions definuje družstevní záložnu jako „demokratické finanční družstvo vlastněné jeho členy“. Takto definovaných družstevních záložen bylo v roce 2009 na celém světě 49 330 a měly 183 916 050 členů. Právní uspořádání v ČR definuje spořitelní a úvěrní družstva podle zákona 87/1995 Sb. o spořitelních a úvěrních družstvech.


 Družstvo Jednota – pravítko ve tvaru nože v plastovém obalu, 70. léta 20. století


Historie skupiny Jednota – resp. COOP sahá do roku 1847, kdy byly v Praze a v Liberci založeny první dva potravní spolky. Spotřební družstva používala název Jednota až po roce 1948, kdy došlo k vyloučení spotřebních družstev mimo města (s výjimkou Prahy) na základě rozhodnutí orgánů KSČ. V první etapě vznikla tzv. Selpa se svazem v každém okrese. V další fázi pak vzniklo v každém okrese Lidové spotřební družstvo s názvem Jednota. Tyto zásahy znamenaly zánik původních družstev s dlouholetou tradicí v přirozených regionech. V rámci nařízené reorganizace v roce 1952 bylo spotřební družstevnictví donuceno předat ve městech prakticky všechny své prodejny státnímu obchodu. Takto bylo delimitováno 15683 městských prosperujících prodejen. Od státního obchodu převzala družstva 5920 většinou nerentabilních venkovských prodejen. Spotřební družstevnictví se tak stalo obchodní soustavou zásobující převážně venkov. Podstatně se změnil i počet a struktura maloobchodních provozoven. Do působnosti spotřebních družstev patřila i potravinářská výroba, hlavně pekárny a masné výrobny. Socializaci soukromých hostinců na venkově a převzetím restaurací od komunálních podniků začala spotřební družstva budovat od základů novou oblast své činnosti. Další novinkou v jejich činnosti se stal také výkup zemědělských produktů. Restaurace ve městech převzal národní podnik Restaurace a jídelny, založený také zhruba na okresní úrovni. V roce 1952 byl ustaven Ústřední svaz spotřebních družstev v Praze a v krajích krajské svazy. Začátkem roku 1964 získala spotřební družstva opět možnost zřizovat ve městech svoje prodejny a restaurace a začala soutěžit se státním obchodem. Po roce 1990 dochází k návratu k názvu COOP.



  Figurky z kukuřičného šustí

Jedná se o tradiční řemeslný výrobek, který má kromě našeho muzea mj. ve sbírkách i Národopisné muzeum Národního muzea. Tradice využívání listenů kukuřičných klasů u nás sahá do 17. století, tedy do doby, kdy se na Moravě začala pěstovat kukuřice ve větším množství. Zpočátku se ze šustí vytvářely hlavně užitkové věci, jako například sandály, ošatky. Děti si zároveň z toho vytvářely figurky, jako hračky. Pletení z kukuřičného šustí dnes patří k téměř zapomenutým dovednostem. Z lana, které vznikne postupným vkládáním a stáčením útržků šustí, je možné uplést košíky, podložky, tašky, ale i boty nebo klobouky.

  Spořitelní a záložní spolek pro Varvažov a okolí, zapsané společenstvo s neobmezeným ručením    
                                                                                                                                                        

Jednalo se o regionální peněžní ústav, na nějž navázaly kampeličky. Spořitelní a úvěrní družstva (též družstevní záložny) patří spolu s bankami mezi úvěrové instituce. Úvěrní družstevnictví je na území Čech (popřípadě Československa) nejstarší formou družstevního podnikání s bohatou historií. Spořitelní a úvěrová družstva se členila na družstva městská (občanské záložny) a družstva venkovská (kampeličky a raiffeisenky). Činnost spořitelních a úvěrních družstev se prolínala s družstvy neúvěrními a svým organizačním propojením napomáhala dalším družstevním sektorům. Spořitelní a úvěrní družstvo se primárně zabývá přijímáním vkladů, poskytováním úvěrů a další finančními službami. Tyto služby jsou poskytovány členům družstva, kteří družstevní záložnu společně vlastní a řídí. Celosvětové sdružení družstevních záložen World Council of Credit Unions definuje družstevní záložnu jako „demokratické finanční družstvo vlastněné jeho členy“. Takto definovaných družstevních záložen bylo v roce 2009 na celém světě 49 330 a měly 183 916 050 členů. Právní uspořádání se však v jednotlivých zemích liší: např. v ČR jde o družstva podle zákona 87/1995 Sb. o spořitelních a úvěrních družstvech, v Německu mohou nabývat také formy akciových společností nebo společností s ručením omezeným. U nás je v současné době pouze 8 funkčních záložen.

  Vila bratří Čapků:

Bratři Karel a Josef Čapkovi postavili svoji vilku na Vinohradech jako členové stavebního družstva. Josef Čapek byl po určitou dobu předsedou tohoto družstva. Dr. Karel Čapek byl v letech 1924 - 1936 členem představenstva družstva Národního divadla. Dvojdům bratří Čapků je památkově chráněná budova, která stojí na Vinohradech v Praze 10. Karel a Josef Čapkovi zde bydleli od poloviny 20. let 20. století. Budova stojí v městské památkové zóně Vinohrady-Žižkov-Vršovice. Na počátku 20. let vyrostlo v blízkosti Prahy několik kolonií úřednických rodinných domů, osad, které byly postaveny na základě teorie zahradních měst. Na východní hranu vinohradské kolonie Spolku žurnalistů se okolo roku 1924 přestěhovali bratři Čapkovi z bytu na Kampě. Dvojvilu postavil v letech 1923–1924 architekt Ladislav Machoň ve stylu tzv. národního slohu. Dům skrýval dvě vily s totožnými, zrcadlově otočenými dispozicemi, o zahradu se starali oba bratři společně. Spisovatel Karel Čapek obýval se svým otcem pravou část domu, levá připadla bratru Josefovi s rodinou, který si v podkroví zřídil malířský ateliér. Budova je obklopena zástavbou navrženou architektem Josefem Kalousem. Architektura tohoto vcelku rozsáhlého dvojdomu vycházela z kotěrovského pojetí, které se vyznačovalo jednoduchým, pevným objemem, zakončeným valbovou střechou s úzkými vikýři. Významnou součástí domu byla rozsáhlá zahrada, na jejíž podobě se podílel žák Pavla Janáka – architekt Karel Dudych. U Karla Čapka se scházeli legendární pátečníci. V září 2013 schválilo zastupitelstvo Prahy 10 odkup poloviny dvojvily, která patřila Karlu Čapkovi, za 44 milionů korun od současného majitele, prasynovce Olgy Scheinpflugové, Čapkovy manželky.

   COOP:

Prvním typem družstev na našem území byla spotřební družstva. V roce 1847 byl v Praze založen "Pražský potravní a spořitelní spolek". Po Pražském potravním a spořitelním spolku byl ještě téhož roku založen spolek s obdobnou činností v Liberci a v roce 1848 vznikl ještě jeden potravní spolek v Praze.

Za první republiky docházelo k rozšiřování sítě prodejen spotřebních družstev. Slučováním desítek malých lokálních spotřebních družstev do větších celků byla vytvářena obvodní a oblastní družstva. Vznikla silná centra spotřebních družstev například v Brně, Liberci, Plzni, Praze, Prostějově a Ostravě. Velice důležité místo v rámci hospodářské činnosti spotřebního družstevnictví zaujímala Velkonákupní společnost družstev (VDP), která byla pro družstva hlavním dodavatelem potravinářského a průmyslového zboží.

Podle údajů Státního statistického úřadu bylo na počátku 30. let 20. století v Československu 1 474 spotřebních družstev, která měla 910 705 členů a 4 952 prodejen.

Druhá světová válka a okupace republiky znamenaly tvrdý zásah do družstevního dění. Družstva byla podřízena potřebám nacistického válečného hospodářství.

Po druhé světové válce došlo k ustavení centrály sjednoceného družstevního hnutí. Již v květnu 1945 v zastoupení všech stávajících družstevních svazů byly položeny základy jednotné družstevní organizace - Ústřední rady družstev.

Únor 1948 znamenal konec demokratického vývoje. Na základě zákona o ÚRD z 24. 7. 1948, se stala Ústřední rada družstev – ÚRD - vrcholnou organizací sjednoceného družstevnictví, jejichž členství bylo v ÚRD povinné. Pro jednotlivá odvětví zřídila ÚRD samostatné odbory. Do poválečného rozvoje spotřebních družstev zasáhla v letech 1949 - 195O socializace obchodu a v roce 1950 rozhodnutí orgánů KSČ přizpůsobit organizaci spotřebních družstev politickému uspořádání státu. V první etapě vznikala tzv. SELPA se svazem v každém okrese (tato struktura byla pro československé podmínky zcela nevyhovující). V další fázi pak vzniklo v každém okrese spotřební družstvo s názvem Jednota. Tyto zásahy znamenaly zánik původních družstev s dlouholetou tradicí v přirozených regionech. V rámci nařízené reorganizace v roce 1952 bylo spotřební družstevnictví donuceno předat ve městech prakticky všechny své prodejny státnímu obchodu do konce roku 1952. Takto bylo "delimitováno" 15 683 městských prosperujících prodejen. Od státního obchodu převzala družstva 5 920 většinou nerentabilních venkovských prodejen. Spotřební družstevnictví se stalo obchodní soustavou zásobující převážně venkov. Podstatně se změnil i počet a struktura maloobchodních provozoven. Do působnosti spotřebních družstev patřila i potravinářská výroba, hlavně pekárny a masné výrobny. Socializací soukromých hostinců na venkově a převzetím restaurací od komunálních podniků začala spotřební družstva budovat od základů novou oblast své činnosti. Další novinkou v jejich činnosti   se stal také výkup zemědělských produktů.

V roce 1952 byl ustaven Ústřední svaz spotřebních družstev v Praze (ÚSSD) a v krajích krajské svazy. Začátkem roku 1964 získala spotřební družstva opět možnost zřizovat ve městech svoje prodejny a restaurace a začala soutěžit se státním obchodem. Osvědčenou formou zásobování obyvatelstva v odlehlých místech se staly pojízdné prodejny. Spotřební družstva začala podnikat i v oblasti cestovního ruchu. V roce 1964 byla zřízena družstevní cestovní kancelář Rekrea, jako účelové zařízení Ústředního svazu spotřebních družstev.

Listopad 1989 uzavřel tuto čtyřicetiletou smutnou kapitolu z dějin spotřebního družstevnictví.

   Kulturní družstva:

Na území bývalého Československa rozvíjely svoji činnost desítky různých výchovných, uměleckých a zábavních družstev, družstev pro turistiku, družstevních divadel, biografů, vydavatelství apod. Například v roce 1937 bylo v této kategorii evidováno 133 různých družstev. Nejznámějším z nich bylo Družstvo Národního divadla v Praze - „Zlatá kaplička“, které bylo založeno v roce 1880 pod názvem „Vlastenecká společnost“. Jako družstvo ve smyslu společenstevního zákona bylo zapsáno v březnu roku 1888. Předmět činnosti družstva podle schválených stanov zněl: „…aby členové poskytujíce sobě vzájemného úvěru společně vedli správu Královského českého národního divadla v Praze, jakož i po případě jiného českého divadla v policejním obvodu pražském“. Početnou řadu mezi kulturními družstvy tvořila také družstva vydavatelská, z nichž nejznámějším bylo družstvo Družstevní práce, které vzniklo v roce 1922 jako družstvo spisovatelů, hudebních i výtvarných umělců, ale také znalců a milovníků umění z řad široké veřejnosti. Z ostatních zajímavých oblastí činnosti kulturních družstev uveďme jako příklad České filharmonické družstvo, Chrámové družstvo, Aviatické družstvo, Sklářské družstvo a právem sem náleží i takové rarity jako Pražská zoologická zahrada, Rozhledna na Petříně v Praze a s velkou mírou nadsázky do kategorie kulturních družstev můžeme zařadit i Družstva Dělnických a Lidových domů, která vznikala z potřeby vytvořit středisko místního kulturního, politického a družstevního života. Většina kulturních a osvětových družstev skončila, respektive jejich činnost byla ukončena po roce 1948.

   T.G.Masaryk v Odipu a budova ODIP v Praze 6:


Odip, výrobní orthopedické družstvo invalidů v Praze má dlouholetou tradici včetně období za První republiky od roku 1918. Družstvo Odip zásobovalo také nemocnice svými vyrobenými přístroji. Družstvo se zabývalo také přípravky a výrobky pro válečné poškozence z první světové války. Zaměstnávalo velký počet těžkých, beznohých a jinak válkou postižených válečných invalidů, kteří měli v družstvu trvale zabezpečenou existenci. Bylo propojeno s veterány z řad legionářů a sokolů, kteří byli vysokou společenskou prestiž a zásluhy na vzniku státu, čehož si velmi vážil prezident T. G. Masaryk. Počátky založení družstva ODIP nesly těžkosti. Ještě za monarchie někteří zakladatelé Odipu přišli do Jedličkova ústavu (například František Lehr, Alois Lupínek, Václav Boháček), aby se zde naučili pracovat na protézách a ortopedických pomůckách. Přišli zde s nápadem, že by mohli založit vlastní ortopedické družstvo, tento nápad se ovšem velmi nelíbil profesoru Jedličkovi, který si jeho realizaci nepřál. Profesor Jedlička se dokonce postavil proti zastoupení válečných invalidů, zaměstnanců ústavu, v kuratoriu. Válečný invalida byl i v ústavu stále vojínem a byl tudíž Rakouskou monarchií považován za méně váženého člověka, který kvůli zranění nemůže bránit monarchii.



   foto MUDr. F. C. Kampelík:

Povoláním lékař, patří k postavám českého národně politického a kulturního života i hospodářského snažení první poloviny 19. století. Záběr jeho životního díla byl velice široký a rozmanitý. Projevoval živý zájem o všechny problémy kulturního, politického, hospodářského a sociálního dění, jak je s sebou přinášel nástup tržního mechanismu, vznik buržoazní společnosti u nás a emancipační zápas českého národa. Pohotově reagoval na podněty a potřeby nové české společnosti a snažil se nacházet řešení jejích problémů. Do dějin českého družstevnictví se F. C. Kampelík zapsal hlavně jako jeden z předních průkopníků a propagátorů svépomocných úvěrních družstev (po něm nazývány kampeličky) a v paměti národa je zapsán jako zakladatel drobného lidového peněžnictví. Za jeden z hlavních prostředků vedoucích ke zlepšení tíživé sociální situace na českém venkově považoval soustřeďování drobných úspor v úvěrních spolcích. Ve svých projektech vypracoval konkrétní schéma funkce, organizace a činnosti vesnických úvěrních družstev. Používal dodnes známé heslo "Co jednomu nemožno, to všem dohromady snadno". Ve svých spisech Kampelík horoval jednak pro slovanskou ideu, jednak si všímal politiky a praktických potřeb lidí. Napsal řadu prací, některé i veršem (U hrobu urozeného pana Julia Urbana, rytíře ze Švábenova, Franklinova pokladnice aj.). Podle módy své doby psal i mravoučné a naučné spisy (Krása a výbornosť českoslovanského jazyka, Obrana českého jazyka proti utrhačům a odpůrcům, Duch ústavy vůbec čili v čem záleží konstituce). Také překládal povídky (Cyril Slavotýnský aj.). Zároveň přispíval do mnoha časopisů (Časopis českého muzea, Květy, Česká Včela, Dělnické noviny aj.). V roce 1868 založil rolnicko-průmyslový list Přemysl, jenž brzy zanikl.

   Zpravodaj VDP 1939:

Historie Velkonákupní společnosti družstev se začala psát v roce 1908, kdy byla ustavena veřejná obchodní společnost pod názvem: "Dělnická nákupní a výrobní společnost Jaroš a spol". Již o rok později byla provedena reorganizace na společnost s ručením omezeným a v roce 1912 byl změněn název na Velkonákupní společnost konsumních družstev v Praze - zkratka VDP. Tento název byl v roce 1928 upraven na Velkonákupní společnost družstev, přičemž zkratka VDP, zůstala v platnosti. Členskou základnu VDP tvořila zpočátku pouze spotřební družstva, později se jejími členy stala i družstva výrobní, stavební, spořitelní a další. Činnost VDP byla od jejího vzniku zaměřena na nákup, prodej, zprostředkování prodeje a výrobu. Jedním z prvních produktů, se kterými společnost obchodovala, byly zápalky a není jistě bez zajímavosti, že autorem malované etikety těchto zápalek byl známý český malíř Mikoláš Aleš. Ze skromných počátků vyrostl do začátku 20. let 20. století úspěšně prosperující podnik, toho druhu největší v celé tehdejší Československé republice, který postupně vybudoval rozsáhlou síť výrobních podniků a továren. Značka VDP byla známá nejen v naší republice, ale i v zahraničí. V polovině 20. let 20. století byl vedením VDP zakoupen pozemek v Praze na Těšnově, kde v období – od března roku 1927 do prosince roku následujícího byla vybudována nová administrativní budova tzv. palác VDP. Vedle ústřední správy se v budově dále nacházela výrobna prádla, sklady textilního oddělení a domácích potřeb, vzorkové sklady a několik bytů pro zaměstnance. (Tento neoklasicistní objekt, postavený podle plánů architekta Adolfa Foehra, je nyní součástí památkové rezervace hlavního města Prahy. V současné době zde sídlí Družstevní Asociace ČR a má zde svůj prostor také Muzeum družstevnictví).

   1. družstevní zákon, první centrály - tvůrce profesor Antonín Randa:
 

Rozrůstání „družstevní sítě“ si postupem doby vynutilo potřebnou legislativní základnu. Zároveň s vývojem družstevnictví na území naší dnešní republiky tak probíhal i vývoj legislativy, upravující postavení a působení družstev. Jako samostatné odvětví se však družstevní právo u nás nevyvinulo. Bylo obvykle přičleňováno jako určitá specializace k právu obchodnímu nebo občanskému. První družstva, která zde vznikala, byla v podstatě svépomocnými a ochrannými organizacemi sociálně nejslabších vrstev. Byly něčím zcela novým v tehdejším hospodářském systému, s čím existující právní řád nepočítal. Nově vznikající družstevní útvary, pro které právní řád neměl specifickou normu, se tedy musely přizpůsobit stávajícím právním normám. Družstva byla proto zakládána z právního hlediska ve formě „výdělečných spolků“, podle císařského patentu z roku 1852 č. 253 Říšského zákoníku. Ten však byl pro družstva značně nevýhodný, neboť družstvo mohlo vzniknout jedině po udělení koncese státním orgánem. Zákon č. 70 Říšského zákoníku z roku 1873 o společenstvech pro napomáhání živnosti a hospodářství, později nazývaný Zákon o výdělkových hospodářských společenstvech, byl na území naší dnešní republiky prvním samostatným zákonem o družstvech a sehrál významnou roli při organizování a rozšiřování družstevního hnutí v různých oborech hospodářského života. Stal se legislativní základnou pro všechna družstva. Za první družstevní centrálu na našem území je považována Jednota českých hospodářských společenstev v království českém, založená již na sklonku 19. století, v roce 1896 v Praze. Po ní následovalo na přelomu 19. a 20. století pouze několik málo centrál jako například v r. 1908 Ústřední svaz českoslovanských konzumních, výrobních a hospodářských družstev v Praze. Potřeba vytvářet vlastní odvětvová ústředí se projevila až po roce 1918 a souvisela s mohutným nárůstem počtu družstev.

   Krteček z družstva Moravská ústředna Brno - americký astronaut Andrew J. Feustel do vesmíru / Miloš Zeman do Číny:

Hračky s krtečkem tradičně vyrábí družstvo Moravská ústředna Brno. MÚB má tradice založení od roku 1909. Byla založena 19. 6. 1909 v hotelu Slavie v Brně pod názvem „Moravská ústředna pro lidový průmysl umělecký, zapsané společenstvo s ručením omezeným“. Zakládajícími členy byli architekt Dušan Jurkovič (vnuk Samuela Jurkoviče – zakladatele Spolku gazdovského v Sobotišti, prvního úvěrového družstva na evropském kontinentu a spoluzakladatele Matice slovenské), akademický malíř Alois Jaroněk a obchodníci p. Zöllner, p. Lamplota a p. Lužný. Po roce 1948 byla Moravská ústředna vzorovým družstvem umělecké výroby. Mělo bohatý sortiment výrobků (konfekce, vyšívání, ruční pletení, zpracování výrobních porostů, cpané hračky). Roku 1969 se poprvé zúčastnilo mezinárodního veletrhu hraček v Norimberku. Po roce 1989 došlo k zúžení počtu výrobních oborů a hračky a dámská lehká konfekce se staly nosným sortimentem. Roku 1992 došlo k transformaci družstva. Dnes je Moravská ústředna Brno největším výrobcem textilních a plyšových hraček v ČR a SR a vyváží do více než 20 zemí světa. MÚB je také nejstarším členem Svazu českých a moravských výrobních družstev. Roku 2014 prezident Miloš Zeman přivezl českého krtečka do Číny a roku 2018 použil americký astronaut Andrew Feustel na své misi krtečka jako indikátora stavu beztíže.



    Kalendář české vesnice 1948:

Kalendář české vesnice je publikace, která má 170 stran, vydal jej sekretariát ÚV KSČ, obsahuje reklamy na firmu Baťa, Agrostroj, Vinařsko-ovocnické družstvo ve Znojmě, Kampeličky aj., zabývá se např. v článku prof. I. Janušina Pšenicí v SSSR. Obsahuje samotný kalendář se svátky a záznamy, rady či pranostiky s bohatými ilustracemi. Je to poslední kalendář vydaný před násilnou kolektivizací. Kolektivizace začala brzy po komunistickém převratu v únoru 1948. Otázka pozemkové reformy patřila po druhé světové válce mezi nejdůležitější a Komunistická strana Československa jí dokázala využít – komunisté před rokem 1948 tvrdili, že ke kolektivizaci v Československu nedojde, komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš však zároveň připravoval zákony, na jejichž základě pak kolektivizace byla prováděna.

 

ADRESÁŘ ČLEN

• SČMBD
• SČMVD
• SČMSD
• ZSČR

SEKCE S DOKUMENTY

• Družstevní Asociace ČR
• Legislativa
• Mezinárodní vztahy
• Výchovně vzdělávací komise
• Sociální ekonomika
• Archív dokumentů

© Copyright 2015 Družstevní Asociace ČR
Webdesign, programming, webhosting MagicHouse s.r.o.